To je mezipanelární jizva, lásko

V éře utaženosti nastupuje ryzí nespoutanost! Jaroslava Oválská se nestydí a dští postpoetistické prskavky nepředvídatelných rýmů a rýmisek, obnažuje jizvy a nastoluje lákavé výzvy. Nevím, jak tyto verše vznikaly, zda se Oválské ženské já a Oválské mužské já střídalo po verších, strofách či celých básních, jisté je, že u toho obě já prožívala rozjuchanost, která dnes odevšad mizí jak podzemní voda i
permafrost. Přihlížíme této rozjuchanosti, někdy dokonalé, jindy vůbec ne, někdy s pochopením, jindy vůbec ne, ale když jsme trpěliví, cítíme, jak se i hluboko v nás cosi rozjuchává, postupně se to osměleně rozhopsává, a nakonec z nás přece jen vyjde tiché juch, pak cosi praskne a v nás se teple rozlije čirá blaženost.