Všude pak viděla husy

Poezie Anny Štičkové je věnována prožívání národní či náboženské identity a může být cestou k identitě i integritě personální a způsobem jejího budování prostřednictvím generačních vzpomínek a udržování rodových ritů. Autorka tyto osobní vnitřní ponory umísťuje do sugestivního celku s básněmi milostnými, reflektujícími životodárné, ale náročné soužití křehkých a oddaných bytostí, a s texty
věnovanými osobním vzpomínkám, stesku po kořenech a jejich aktivnímu zalévání i současným niterným prožitkům, které toto vše přebarvuje. Trauma, vzpomínka, domov a láska mají mnoho vrstev a faset; ty nejhlubší, nejbolestnější vrásy nesnesou přímé pojmenování, je potřeba je vytáhnout na světlo tak, jak to dokáže báseň.